Příběhy
o nás, o dětech, o životě...
Ráda se směješ? A kdo ne. Smích a humor je koření života. Zde budou k přečtení příběhy o nás, o dětech, o zkratech, o únavě superhrdinek,... Proto mámo, piš, piš, jak to máš ty na hrdamama@seznam.cz. I tvoje povídka vykouzlí ostatním úsměv na rtech.
Kdy jsem měla pocit, že se zblázním
Znáte ten pocit, kdy si myslíš, že se zblázníš? Že stačí zvednout telefon a odvezou tě do blázince? Nervy jsou na pochodě, v hlavě ti svítí červená kontrolka s nápisem POZOR, síly rapidně klesají, rozum stávkuje, hlas zesiluje. Marně hledáš kolem sebe pomoc. Když jsi někde mimo domov, to je ještě dobré. Snažíš se ovládat a usilovně přemýšlíš, jak z toho vybruslit bez ostudy a co nejvíce nenápadně. Jestli jsi doma, spustíš hromy, blesky a bouře je tu na totata.
Kdy jsem cítila, že se zblázním? Například první den jarních prázdnin, kdy si 3 školáci a 1 batole nevědomky usmysleli, že svoji mámu podrobí zkoušce. Už pondělní dopoledne bylo jasné, že prázdniny = povalování, nicnedělání, užívání si pohody, klidu a jídla i veškeré elektroniky. Co je na snídani? My nic nemáme?! Co bude na oběd? My máme prázdniny!!!
Moji milí, ja chci mít taky jednou prázdniny! Takže... a začala jsem přidělovat k nemilému údivu všech úkoly. Ty uklidíš myčku, ty zajedeš do obchodu, ty uklidíš hračky na zemi a ty malá už konečně buď zticha! Kdo to má vydržet? Proč pořád brečíš? Ruce mám už jako opice.
Vyslíkám, oblíkám, chystám jídlo, utěšuji, po jídle zase vyslíkám, oblíkám, neboť gryndák nezvládl svoji funkci. Potom ještě několikrát oblíkám, protože si malá začla hrát hru na vyslíkání punčoch, při které se ještě rozčilovala. A když už se uklidnila, vykonala potřebu. Ach jo, zase dát punčošky (jak říká Eliška pungoše) pryč, umýt zadeček, vynést plenku do popelnice. Jupí, minutu být sama. Jdu zvolna, vnímám čerstvý vzduch, který nadechuji do plic, ticho a chlad jak mě hladí po tváři... Je mi dobře. Až do té doby, kdy slyším Elinku řvát za dveřmi AA. Nadechnu se a jdu opět umýt zadeček, vydrhnout koberec a myslím si, že za minutu klidu je to velká daň. Ale k něčemu to bylo dobré. Školáci se zázračně vypařili do svých pokojíčků a bylo ticho. A taky se blížila hodina odpoledního spánku. Ó, jak bude sladká. Jen aby Eli rychle usnula. Trochu jsem k tomu dopomohla, když při sundávání svetříku přes hlavu, jsem ji zipem škrábla. Ale to bylo vážně nechtíc. Po krátkém pláči spala a tvářila se jako nejhodnější miminko na světě. A taky že je.